Pohled Kaelena

Seděla přímo přede mnou. Pět let jsem ji hledal. Utratil jsem tisíce dolarů za špehy a soukromé agentury, ale nikdo ji nedokázal vystopovat. Strašila mě v mých snech každou noc.

Byl jsem to já, kdo odmítl naše pouto, a od té doby jsem měl v srdci pocit, jako by v něm uvízla střepina, protože vědělo, co chce. A chtělo svou družku. Můj vlk chtěl svou družku. Uvědomil jsem si, že bez ní nemůžu být, ale tehdy už bylo pozdě. Celé ty roky mě zaplavovala lítost.

A teď tu byla – hříšně krásná. Nádherná jako sluneční paprsek. Své pískově hnědé vlasy si obarvila na blond a splývaly jí až k ramenům. Ale proč vypadaly tak přirozeně? Neměla na sobě žádný make-up, kromě růžového lesku na rtech a bílé linky v očích.

Nemohl jsem si nevšimnout, že její boky a prsa se ještě více zaoblily. Bývala to štíhlá dívka a teď z ní vyzařoval ženský půvab. Najednou se všechny city, s nimiž jsem bojoval, aby zůstaly uvnitř, vzedmuly jako tsunami. Její omamná citrusová vůně mi stoupla přímo do rozkroku, až mě kalhoty začaly bolestivě pnout. Nebe vědělo, jak moc mi chyběla. Způsob, jakým obepínala nohama mé boky, když jsem si ji přivlastňoval. Jak se mi otevírala, jako květina slunci.

Atmosféra mezi námi byla nabitá. Její tváře zrudly. Ztuhla mi před očima, což mi připomnělo laň, která v lese znehybní před vlkem. Bestie ve mně toužebně zavrčela. Chtěl se zmocnit své družky, jeho potřeba mě oslepovala.

Vybavil jsem si noc, kdy jsem za ní přišel, abych byl s ní, a ona utekla. Ta noc se mi v hlavě přehrávala stále dokola.

Běhal jsem po domě jako šílený vlk s dárkovou krabičkou v ruce.

~Flashback~

„To není možné!“ zavrčel jsem a zaryl si prsty do vlasů, zatímco mi dárková krabička vypadla z ruky. Utekla? „Stráže!“ zařval jsem. Všichni u mě byli během několika sekund. „Kde je Elara?“ zeptal jsem se.

Neměli o ní ani tušení. „Prohledejte dům!“ vyštěkl jsem na ně tak hlasitě, až se začali třást. „A prohledejte les. Pošlete kurva tým, aby prozkoumal okolí chaty.“ Má aura Alfy se drala ven. S pokorou sklonili hlavy.

Vytočil jsem Zarkovo číslo a zavolal ho do sídla. „Najdi ji…“ zavrčel jsem. „Nebo zabiju každého strážného, co tu stojí.“ Zarok chtěl vraždit. Chtěl se dravě pustit do lovu své družky.

„Ztratil jsi ji!“ obviňoval mě Zarok. „Chci ji. Běž a přiveď ji!“

S každou další minutou jsem byl neklidnější. Když přišel první strážný s negativní zprávou, vztek vybuchl. Popadl jsem ho pod krkem, zvedl ho do vzduchu a mrštil s ním proti zdi. Zeď při nárazu praskla, strážný vykřikl a padl v bezvědomí k zemi.

Zamířil jsem do ložnice. Můj pohled padl na malý vzkaz, který vykukoval zpod polštáře. Když jsem si ho přečetl, vztek ve mně vyvřel jako horká láva. Elara odešla. Zaklonil jsem hlavu a můj vlk zařval. Snažil se ze mě vymanit a já se napůl proměnil. Rozpoutalo se peklo. Popadl jsem postel a mrštil s ní o zeď. Rozletěla se na kusy, dřevo létalo všude kolem. Popadl jsem stolky a zahodil je. Každý předmět, který mi přišel pod ruku, potkal stejný osud. Hodlal jsem ji vytrestat za to, že mi utekla.

„Kaelene!“ slyšel jsem Zarka křičet, ale bylo mi to jedno. Chtěl jsem svou družku. Zarok chtěl svou družku. Vrhl se na Zarka, aby ho zabil, ale Zarek uskočil. S řevem jsem vytrhl dveře z pantů a mrštil jimi ze schodů na strážné, kteří vybíhali nahoru. Zůstali ležet na podestě, přimáčknutí těmi dveřmi.

Otočil jsem hlavu a uviděl Zarka, jak ke mně běží, ale nechal jsem svého vlka, aby převzal vládu. A když jsem se proměnil, nikdo se ke mně neodvážil přiblížit. Můj vlk byl nejvyšší v mé smečce, měřil přes dva metry. Vydal jsem řev a pak vyrazil tryskem k lesu. Musel jsem najít svou družku a zkrotit ji. Až ji najdu, potrestám ji tak tvrdě, že se i strach bude bát jí.

Dva dny jsem se neproměnil zpět a doufal, že zachytím pach své družky, ale nebylo nic. Tu noc silně pršelo a déšť smyl poslední zbytky její vůně z okolí mého sídla. Nevím, kolik zvířat Zarok během těch dvou dnů při divokých střetech zabil, ale vyzval každé zatracené zvíře, které mu přišlo do cesty.

Vrátil jsem se do sídla a litoval, že jsem ji nespoutal už dřív. Nábytek, který jsem rozbil, zůstal tak, jak byl. Zarok byl unavený a rozzuřený. Ztratil jsem svou družku a nevěděl jsem, kam zmizela.

Zarek vyšel z pokoje pro hosty s plechovkou piva. Jednu mi hodil. „Vypadáš hrozně,“ poznamenal.

Cítil jsem se hrozně. „Nějaké informace o Elaře?“

Lokl si piva. „Vůbec nic.“

Zavřel jsem oči a učinil rozhodnutí. Najdu si tě, Elaro. A až tě příště najdu, už tě nikdy nepustím.

~Konec flashbacku~

„Elaro Valeová!“ vydechl jsem a nutil svého vlka, aby zůstal v klidu. Klid, chlapče. Neměl jsem tušení, jak dlouho jsem na ni zíral, ale uvnitř se můj vlk mohl zbláznit. „Našli jsme svou družku. Označkuj ji,“ kňučel Zarok. Rukou jsem si promnul strniště na čelisti.

Ale co Elara dělala tak daleko v Miami? A v tu chvíli mi to došlo. Ona byla tou agentkou z modelingové agentury.

Rty se jí chvěly a začala se štrachat v tašce, aby něco vytáhla. Navzdory té malé vzdálenosti mezi námi mě její přítomnost přiváděla k šílenství. Jediné, co jsem chtěl, bylo vrhnout se na ni, popadnout ji a odvést někam, kde bych ji mohl skrýt před celým světem, chránit ji a uctívat ji. Můj pohled sklouzl k jejím rtům, které jsem toužil umlčet v žhavém polibku.

„Myslím, že se mýlíte. Přišla jsem na špatné místo,“ řekla a vytáhla telefon, aby někomu zavolala.

„To si nemyslím,“ řekl jsem zastrašujícím hlasem, aby neodešla. Kdyby odešla, stejně bych šel po ní.

Snažila se na mě vrhnout ostrý pohled, ale její oči zrazovaly její emoce. „Tohle je očividně omyl.“

Jakmile se pokusila vstát, z toalety vyšla Sylvia. „Ty?“ zavrčela. „Co tu děláš?“

„Sylvie!“ okřikl jsem ji, aby mlčela.

„Ty mrcho!“ Sylvia nepřestávala. „Jak se opovažuješ scházet se s Kaelenem za mými zády?“

Elara se na ni podívala a v jejích očích se na okamžik mihl záblesk bolesti. Popadla kabelku a vyběhla z kavárny.

„Elaro!“ běžel jsem za ní, ignoruje Sylvii, ale dveře výtahu se zavřely. Sběhl jsem schody tak rychle, jak jsem jen mohl, bral jsem je po třech. Když jsem se dostal do haly a otevřel dveře, už se kolem mě proháněla ve svém zeleném Mini Cooperu.

Zase mi utekla. Ale já jsem vlk a lov miluju. Stál jsem tam a sledoval její auto, dokud nezmizelo. Našel jsem ji a tentokrát ji nenechám odejít. Nastal čas navštívit její agenturu.