Aethel seděla v tichu, zády opřená o dveře své ložnice.

Slabý hluk města venku nedokázal přehlušit bolest, kterou cítila skrze zdi.

Skrze tenkou omítku a sdílený prostor to všechno slyšela – každý tichý vzlyk, každý roztřesený nádech, pokaždé, když se Elařin hlas v noci zlomil, když šeptala do měsíčního světla.

Celé noci Aethel naslouchala.

Nevěděla, co má dělat. Nevěděla, jestli by zaklepání na E