Rozesmála jsem se, ten zvuk ze mě vytryskl dřív, než jsem ho stačila potlačit. „Cože?“

Dante se zazubil, bosý a bez košile, stojící na zábradlí balkonu našeho pokoje – ve třetím patře západního křídla sídla – s vlasy barvy medu rozcuchanými větrem.

V očích mu jiskřilo divoké uličnictví, vzácná lehkost, která nahradila jeho obvyklou zádumčivou intenzitu.

„Jdeme na to. Skoč!“ řekl a podal mi ruku, j