Pohled Danteho:

Nepamatoval jsem si, jak jsem sedlal koně.

Nepamatoval jsem si, jak jsem vyštěkl rozkaz svým strážím nebo se proměnil do své lykanské podoby na dost dlouho, abych se prohnal studenou mlhou západní hranice.

Všechno, co si pamatuji, je běh – rozmazaná šmouha borovic, větru a zuřivosti.

Protože naděje, ta skutečná naděje, je krutá věc.

Sevře vám plíce jako oheň a šeptá lži, i když vás