Marsen se ani nepohnul, ani nemrkl – jen tam seděl schoulený u rozeklané stěny a jeho krvavě rudé oči se upíraly na Danteho s výrazem někde mezi nenávistí a vzdorem.

Jeho kůže vypadala nezdravě, jako by byla příliš těsně napnutá přes kosti, a po krku mu lezly žíly tmavé jako inkoust.

Vzduch v jeskyni zhoustl a začal na ně doléhat. Dokonce i pochodně jako by pohasly a jejich světlo se od něj odvrac