„Pamatuji si tvá poslední slova ke mně,“ začala, její hlas byl hladký jako starý říční kámen. „On ti říká...“

Ta odmlka byla záměrná. Nechala ticho se natahovat, nechala ho tlačit na stěny, dokud jsem neslyšela vlastní krev v uších.

„Co?“ zeptala jsem se, ačkoliv jsem měla v ústech sucho a mé kosti už znaly odpověď.

Rty se jí slabě zvlnily, byl to stín úsměvu bez špetky laskavosti. „Tvůj Král. Tvů