„Mami!“ vytržený chlapecký hlas pozdravil doktora, když vyšel ze dveří chirurgického oddělení. Rozhlédl se kolem a snažil se zjistit, na koho ten chlapec volá, ale byl tam s ním sám. Chvíli zíral na jeho rozkošnou tvář, než se mu na rtech vykreslil úsměv.

„Ahoj, malý muži. Proč jsi tu sám?“ Doktor přistoupil k chlapci, kterému mohly být tak tři roky a který seděl sám na chodbě chirurgického oddělení. Dětský koutek byl odtud velmi daleko.

„Mami! Ty jsi kásná!“ zvolalo dítě a s úžasem na něj hledělo.

„Jsem muž. Nejsem krásná,“ opravil doktor jemně dítě s laskavým úsměvem.

„Ty jsi kásná. Já jsem fešák,“ řeklo dítě hrdě a poklepalo si na hruď.

„Ano, jsi fešák. Ale neměl bys tu být, kde máš maminku?“ zeptal se dítěte tiše.

„Ty nemá mámu… jenom mami miluje Tyho. Ty jsi mami, Tyho. Miluješ Tyho, mami?“ vychrlilo dítě náhle a zmutnělo tak, že to doktora zaskočilo. Náhlá změna nálady a to, že ho považuje za svou „mami“, ho připravily o slova.

Chvíli na chlapce soucitně hleděl, než se na něj láskyplně usmál; nevěděl, co odpovědět na to, že mu říká „mami“. Maminka toho chlapce tu zřejmě nebyla, protože ji hledal.

„Kdyby tu tvoje maminka byla, určitě by tě moc milovala,“ ujistil laskavý doktor trucujícího chlapce.

„Žádná máma, Ty. Jenom táta a ty, mami,“ pokračovalo dítě neodbytně vážně, až na něj doktor zůstal zírat.

Podle oblečení a věcí, které měl u sebe, bylo zřejmé, že pochází z bohaté rodiny. Vypadal tak pohledně a zároveň roztomile.

„Takové rozkošné dítě, jako jsi ty, by mělo být moc milované. Možná má maminka důvody, proč není s tebou a tvým tátou,“ snažil se doktor vysvětlit, zatímco na něj dítě jen v úžasu hledělo.

„Miluješ Tyho?“ zeptalo se dítě s nadějí, což ho vyvedlo z míry; jen na chlapce nevěřícně zíral bůhvíjak dlouho.

„Ehm… Ano, mám děti rád, takže mám rád i Tyho,“ odpověděl doktor upřímně. Šarmu tohoto dítěte nešlo odolat. Sám si ho okamžitě zamiloval.

„Jak se jmenuje mami?“ zeptalo se dítě pohledného doktora, přičemž si bylo naprosto jisté tím, že ho oslovuje „mami“, což byla ironie.

„Jsem doktor Kaelen,“ usmál se doktor sladce.

„Vidíš, ty jsi moje mami. Rád tě poznávám, mami doktole Kae, moje kásná mami. Já jsem Ty,“ usmál se chlapec a natáhl svou malou ručku.

„Ahoj, Ty, taky tě moc rád poznávám,“ Kaelen přijal chlapcovo potřesení rukou s milým úsměvem.

„Miluješ Tyho, doktole Kae?“ zeptal se Ty znovu a vypadal nejistě.

„Ano, doktor Kaelen má Tyho rád. Pojď sem, parťáku,“ Kaelen dítě objal a k jeho překvapení ho dítě objalo velmi pevně nazpět.

„Ty nemá mámu, máma nemiluje Tyho. Ty je šťastný, mám tebe, mami,“ mumlal Ty do Kaelenova bílého pláště, ale ten jasně slyšel, co dítě řeklo. Kdo je ta žena, která nemiluje svého rozkošného syna – ledaže by byla mrtvá. Srdce mu pro Tyho krvácelo ještě víc při pomyšlení na jeho matku. Sám byl sirotek a dokázal jasně cítit to, co prožívá ten chlapec. Ty vypadal jako hodný kluk a zasloužil si milující a úplnou rodinu.

„Nemysli si, že máma Tyho nemá ráda,“ snažil se Kaelen vyvést chlapce z jeho omylu.

„Ne! Ne! Máma nemá ráda Tyho. Ty nemá mámu. Ty jsi moje mami, doktole Kae. Ty miluješ Tyho. Ty nemá mámu,“ trval na svém chlapec a díval se na Kaelena svýma psíma očima.

„Ty, broučku, doktor Kaelen je kluk, nemůžu být mami, ale můžu být táta,“ snažil se mu Kaelen vysvětlit.

„Ty má tátu, Ty nemá mámu. Doktol Kae je kásná, doktol Kae je mami, Ty,“ chlapec tvrdohlavě trval na tom, že Kaelen je jeho mami.

Kaelen hleděl na vážného chlapce s nevěrou; nevěděl, jestli se má smát, nebo dál trvat na opravě chlapcova omylu.

„Kde je Tyův tatínek?“ zeptal se Kaelen ze zvědavosti.

„Táta páce,“ odpověděl Ty nesměle.

Kaelen jen hleděl na trucujícího malého chlapce, kterého si už teď zbožňoval. Srdce se mu svíralo při pohledu na smutek v jeho tváři. Kaelen ten druh smutku moc dobře znal; vždy zdobil tváře dětí v sirotčinci, odkud pocházel. I on cítil tento druh smutku, než ho adoptovali jeho milovaní rodiče.

„Tatínek pro Tyho tvrdě pracuje,“ zamumlal Kaelen tiše.

Znovu dítě objal a chvíli tak zůstali, dokud si nevšiml, že mu chlapec v náručí ztěžkl. Chtěl se podívat, co se děje, když uslyšel tichý, pravidelný dech. Kaelen se usmál, když si uvědomil, co se právě stalo – chlapec tvrdě usnul.

Vzal ho do náruče a rozhodl se jít do haly nemocnice, aby informoval recepci o tom, kde se chlapec nachází. Byl si jistý, že už ho někdo hledá.

Procházel chodbou pediatrického oddělení, když k němu přiběhla nějaká dívka.

„Ach, díkybohu! Ty,“ nervózní dívka se prudce zastavila před Kaelenem a chytila Tyho za záda.

„Vy jste jeho doprovod?“ zeptal se Kaelen dívky v uniformě s potiskem medvídků.

„Jsem jeho osobní sestra, pane doktore,“ odpověděla dívka a v obličeji se jí zračila úleva.

„Byl sám na chirurgickém oddělení. Měla byste na něj dávat pozor,“ Kaelen nedokázal potlačit podráždění vůči té dívce. Ještě že to byl on, kdo chlapce našel.

„Ještě jsem mluvila s jeho pediatrem, když vyšel ven, a nevšimla jsem si toho. Byla bych vyřízená, kdyby se jeho otec dozvěděl, že se ztratil,“ vysvětlovala nervózně dívka.

„Kde je jeho otec a matka?“ zeptal se Kaelen zvědavě.

„Otec je v kanceláři, nevím, kde je jeho matka. Jeho otec se do země vrátil se synem teprve nedávno. Nikdo neví, kdo je Tyova matka. Možná zemřela, nebo se rozvedli. Jsem u rodiny teprve měsíc,“ ta až příliš upřímná dívka nepřestávala blábolit, i když Kaelena právě potkala.

Kaelen jen užasle zíral na to, co se dozvěděl o Tyových rodičích. Nevědomky přitiskl Tyovo tělíčko k sobě pevněji a políbil spícího chlapce do černých vlasů. Kaelen pocítil vůči dítěti ochranitelský pud, i když se znali jen krátce.

„Už půjdeme, pane doktore, děkuji, že jste Tyho našel a přivedl sem,“ poděkovala dívka Kaelenovi.

„Veďte cestu, doprovodím vás,“ pokynul Kaelen dívce, aby šla napřed.

Dorazili ke vchodu do nemocnice, kde čekalo černé auto.

„Děkuji, že jste našel mladého pána, pane doktore,“ řidič s vřelým úsměvem se Kaelenovi uklonil poté, co chlapce uložil sestře do klína. Ten chlapec skutečně pocházel z velmi vlivné rodiny.

Kaelen jen přikývl a znovu se sklonil, aby promluvil k dívce.

„Doufám, že se to už nebude opakovat. Chlapec nesmí zůstávat sám. Dám vám na sebe číslo, tady, neváhejte mě kdykoli kontaktovat, kdyby Ty něco potřeboval,“ podal dívce svou vizitku, kterou s úsměvem přijala.

„Ano, pane doktore, už se to nikdy nestane,“ ujistila ho sestra a omluvila se. Kaelen spokojeně přikývl, než zavřel dveře vozidla.

Sledoval, jak auto odjíždí. Povzdechl si; nevěděl proč, ale situace toho chlapce ho příliš zasáhla, dokonce v něm viděl sám sebe.

****😊😊****