Když jsem se hrbila nad stolem, tiché zaklepání na dveře kanceláře jsem sotva vnímala. Vzhlédla jsem, teprve když se dveře rozlétly a v nich stál ten poslední člověk, kterého bych čekala – samotný Declan. Stál tam s výrazem, v němž se mísilo překvapení a obavy.

„Declane,“ vykoktala jsem a v hlase mi zazněl úžas. „Co tady děláš?“

Nervózně přešlápl a ruce si schoval do kapes. „Snažil jsem se tě nají