Ranní slunce líně vycházelo nad městem, když mě ze spánku vytrhlo neodbytné bzučení telefonu. Mátožně jsem po něm sáhla na noční stolek a rozespalýma očima mžourala na identifikaci volajícího. Stálo tam „Simone“. Srdce mi poskočilo, když jsem hovor přijala.

„Sienno, jsi to ty?“ Simonin hlas zněl slabě, ale byl plný úlevy.

„Jo, Simone, jsem to já. Co se děje?“ zeptala jsem se a srdce mi bušilo. Na