Když jsem vstoupila do Declanova bytu, nemohla jsem setřást obavy z výrazu v jeho tváři. Vzduch byl těžký nevyřčenými slovy a nešlo přehlédnout napětí, které ho obestíralo jako dusivý rubáš.

„Co Chloe říkala?“ zeptala jsem se tichým, tazatelským hlasem.

Podíval se na mě se směsicí emocí, jako by zápasil o správná slova. „Sienno, měl jsem o tebe strach,“ přiznal nakonec a v jeho tónu se mísila frus