Slzy volně tekly, nespoutané řeky zoufalství stékající po mých tvářích. Ordinace doktorky Macallenové, kdysi útočiště, se nyní stala svědkem rozkladu duše zatížené vinou, sebeznechucením a těžkým břemenem následků. Měla jsem pocit, jako bych se stala tornádem chaosu, které ničí všechno a všechny, co mi stojí v cestě.

„Proč vždycky všechno zkazím?“ vzlykala jsem a slova se mi drala ven mezi trhavým