Navzdory svému lepšímu úsudku jsem se ocitla před impozantními zdmi věznice, srdce mi bušilo v hrudi, když jsem se připravovala čelit ženě, která kdysi bývala mou matkou. Mara na mě čekala, její výraz byl pečlivě upravený a nasadila úsměv, který se jí ale nedostal až k očím.

„Jsem tak ráda, že tě vidím, Sienno,“ řekla hlasem s nádechem falešné vřelosti.

Bojovala jsem, abych udržela emoce na uzdě,