Kellanův pohled

Pomalu se probouzím, víčka mi líně kmitají. Prudce se nadechnu, rychle se rozhlédnu a uvědomím si, že ležím v nemocničním pokoji a už nejsem v té pekelné díře.

Zaplaví mě úleva, když vím, že jsem doma. Když vím, že už sem nikdo nepřijde a znovu mi neublíží.

Hledám očima Delaney, ale vidím jen tátu, jak spí v křesle vedle mě. Zavřu oči a cítím, jak mi po tváři stékají slzy a rty se