Gideon

Maisiin smích se rozléhal domem, jak se mihnula za pohovkou. Svého plyšového medvídka, nově pokřtěného jako pan Tulík, křečovitě svírala v jedné ruce. Já jsem byl pověřen „honem“ – její slova, ne moje – a navzdory ostré bolesti v kolenou z toho, jak jsem se už dobrých dvacet minut plazil po podlaze, jsem si to užíval víc, než bych si chtěl připustit.

Nestávalo se často, abych měl možnost st