Tessa

Rodericka jsme našli samotného v jeho pracovně. Měl svěšená ramena a jeho tvář byla v tlumeném světle strhaná a bledá. Když jsme vstoupili, vzhlédl a i v tom šeru jsem viděla, že má oči zarudlé a nateklé.

„Je pryč,“ řekl prostě.

Přestože jsem viděla tu dodávku koronera, slyšet ta slova bylo jako rána do žaludku.

„Rodericku, to je mi moc líto,“ řekla jsem a vykročila k němu.

Jen přikývl, jeho