#Kapitola 122: Jak mi to říkáš?

„Já se neplížím tajně ven,“ odpovím okamžitě a oplatím mu stejným pohledem, jaký věnuje on mně. Po takové době už by mě Kavros neměl z ničeho podezřívat. Nekonečně mě štve, že si snad nikdy nedokážu získat jeho důvěru, ať dělám, co dělám. „Jenom běžím.“

„Ty trénuješ,“ pronese. Jeho pohled se nezměnil. V očích má stále hluboce zakořeněné podezření.

„Jdu si zaběhat,“