Když zamrkám a otevřu oči, jsem ve své posteli v Pyramidě. Sylas je u mě, sedí na kraji postele. Žebra mě pálí, ale ta bolest už není tak všeobjímající. Je to spíš tupé pulzování, přítomné, nevyhnutelné, ale ne drtivé.

„Máš několik zlomených žeber,“ řekne Sylas. Oznamuje mi to s chladnou, vědeckou autoritou. „Naštěstí žádné nepropíchlo plíci ani jiné životně důležité orgány.“

„Žiju?“ zeptám se, na