Netuším, jak dlouho jsem na té střeše se Zavrosem v náručí. Jemně líže znaménko, které udělal, jako by se ho snažil uklidnit. Už je zahojené, poznám to, i když to vlastně ani nebolelo, když mi ho dával. Spíš naopak.

„Jsi opravdu neuvěřitelná, chůvo,“ řekne Zavros s nádechem úžasu v hlase.

Zvednu hlavu, abych se na něj podívala.

„Kéž bych si tě tu mohl nechat jen pro sebe,“ řekne. „Ale předpokládám