~Elena~

Usrkla jsem kávu, abych před nimi schovala obličej, ale zakuckala jsem se. Po tom, co jsem ho viděla s Veronikou, by mě tahle zpráva už neměla překvapovat.

Rafael se mé reakci zasmál. „No tak, Eleno…“ rýpal do mě, „viděla jsi ho s Veronikou. To jsou ty průšvihy, které musíš žehlit. Jsi si jistá, že jsi připravená na tuhle zběsilou jízdu jménem Declan Montiero?“

Declan si odfrkl a dohodil do sebe alkohol. Ohryzek se mu pohyboval nahoru a dolů, zatímco propaloval Rafaela pohledem.

Odkašlala jsem si, narovnala se v zádech a pohlédla Declanovi do jeho chladných modrých očí. „Pracovala jsem už s extrémně složitými klienty a odvedla jsem docela dobrou práci při napravování jejich image, kdy jsem do popředí tlačila jejich vášeň namísto těch ‚průšvihů‘.“

Na Declanových rtech se mihl náznak úsměvu, ale bylo těžké poznat, zda šlo o uznání mé poznámky, nebo o podráždění.

„Pěkně řečeno,“ poznamenal Rafael a schoval si ruce do kapes. Pohlédl na stříbrné hodiny na stěně a zamračil se. „Declane.“

Declan položil sklenici na stůl z matného dřeva mezi námi.

„Večeře v osm,“ řekl a napřímil se do své plné výšky. V reakci na to jsem se také postavila na své roztřesené nohy. Kolena jsem měla jako z rosolu. „Vyzvednu tě.“

„Cože?“ zeptala jsem se a rychle si sbírala věci.

„Ty a já, večeře,“ zopakoval o něco důrazněji než poprvé.

„Cože?“ opakovala jsem jako papoušek a mračila se.

On mě snad zve na rande?

Náhlý flashback mě zasáhl jako drtivá vlna. Declan byl Gavinův nejlepší kamarád a znala jsem ho odjakživa. Bylo mi dvanáct, když jsem ho viděla, jak se líbá s nějakou holkou ze školy. Tehdy jsem v hrudi ucítila zvláštní bolest. V tu chvíli jsem si začala uvědomovat, že jsem do něj blázen. Ten pocit s věkem jen sílil. Zároveň se však Declanův seznam přítelkyň vršil jako cihly, které mi drtily hruď.

Ano, možná mi záviděly mou blízkost k němu, ale také to znamenalo, že jsem podle svých citů nemohla jednat. Vždycky jsem pro něj byla příliš mladá. Přesto jsem o nás fantazírovala. O šťastném konci, o svatbě, o dětech… o tom, jak mě pozve na rande.

Ten sen se mi teď připomněl. Hruď se mi dula a srdce vynechávalo údery. „Ve… večeře?“

Chci se štípnout. Sním snad? Probudím se a zjistím, že jsem ve svém bytě v Bostonu? Bože. Budu tomu říkat sen, nebo směšná noční můra?

„Ano?“ odpověděl Declan. „Abychom probrali pracovní záležitosti. Musím ještě někam jít. Omlouvám se, že naše setkání zkracuji, Eleno.“

~~

Ruben, jeden z řidičů společnosti Montiero Holdings, mě odvezl do penthouse, kde jsem měla bydlet příštích šest měsíců, nebo dokud nedokončím práci pro Declana.

Na rozdíl od Rafaela byl Ruben málomluvný muž. Jakmile otevřel dveře, vtáhl moje zavazadla dovnitř a podal mi kartu od pokoje.

„Buenas noches, Señorita,“ řekl.

Zamračila jsem se. Došlo mi, že to musí být něco ve smyslu rozloučení. „Dobrou noc, slečno,“ zopakoval, když si všiml, že španělsky nerozumím.

„Ach, vám také, Rubene. Děkuji.“

Jakmile se dveře zavřely, vydechla jsem a události celého dne na mě náhle dolehly s plnou vahou.

Klesla jsem na nejbližší pohovku; kůže pod mou váhou zaprotestovala. První věc, které jsem si po vstupu všimla, byla vůně – jako v pětihvězdičkovém hotelu… kůže a růže. Prohlédla jsem si celý penthouse. Uvnitř to působilo útulně, všude bylo zrcadlové sklo. Všechno bylo v bílé, šedé a černé barvě. Obývací část byla větší než můj byt. Skleněné dveře na protější stěně vedly na balkon s výhledem na Miami, které se s přicházející nocí pomalu probouzelo k životu.

Po mé pravici byla kuchyň. Před skleněnou stěnou stál jídelní stůl, ke kterému by se vešlo dvanáct lidí. Páni, v rohu bylo dokonce i křídlo. Stěny zdobila krásná umělecká díla různých tvarů a velikostí, která narušovala bílou, černou a šedou estetiku.

Tohle místo vypadalo jako vystřižené z časopisu. Nemůžu uvěřit, že tohle je to ubytování, o kterém se Valeria zapomněla zmínit. Ta si na luxus potrpí. Kdyby věděla, že tohle je součástí dohody, možná by tenhle kšeft vzala osobně.

Chci se do té pohodlné pohovky zabořit ještě hlouběji, ale vzpomenu si na večeři s Declanem. Zbývaly mi už jen tři hodiny.

Kolečka mého kufru tiše drhla o mramorovou podlahu, zatímco jsem hledala svůj pokoj. V penthouse byly čtyři místnosti. První byla posilovna… „pěkné,“ hvízdla jsem a obdivovala kompletní vybavení, které budu mít na dosah ruky.

‚Jak bohatý vlastně Declan Montiero je?‘

Další dveře vedle posilovny patřily domácí pracovně. Jednu stěnu lemovala nekonečná sbírka knih a já se nemohla dočkat, až si je ve volnu prohlédnu zblízka.

Na druhé straně byly ložnice. První byla zamčená, druhá ne. Když jsem vstoupila dovnitř, oněměla jsem úžasem nad výhledem z posuvných skleněných dveří. Zavazadla jsem nechala u postele, odhodila brašnu a šla je otevřít; teplý vánek mě pohladil po kůži.

S rukama sevřenýma na zábradlí jsem zavřela oči, zaklonila hlavu a nasávala horký vzduch. Dole pode mnou jsem viděla městský shon a ruch, ale z dvacátého patra jsem ho neslyšela. Chtěla jsem tam zůstat déle, ale musela jsem si odškrtnout ještě pár úkolů ze svého seznamu.

Když jsem si sedla na kraj postele, s hrůzou jsem myslela na to, co musím udělat dál. Vytáhla jsem telefon a notebook a oba zapnula. Podle očekávání se oznámení v mém telefonu sypala jako kapky deště dopadající na zem… z kanceláře, od kolegů. Procházela jsem obrazovku, a jako by věděla, že jsem online, bliklo na displeji jméno mé nejlepší kamarádky.

Hluboce jsem se nadechla a hovor přijala. „Ahoj, Gem!“ pozdravila jsem.

„Eleno Juliette Kaelenová!“ Odtáhla jsem telefon od ucha, abych si zachránila ušní bubínky. I na délku paže mohl její rozzuřený tón mým uším vážně ublížit.