Victor

Stál jsem před okny své kanceláře, jež sahala od podlahy až ke stropu, a panorama města se pode mnou rozprostíralo jako obraz, který mě už omrzel. Ve skle se odrážely matné obrysy mé vlastní siluety: ruce v kapsách, povolená kravata a sevřená čelist.

Ticho za mnou prolomil povědomý hlas.

„Pane Kincaide.“

Neotočil jsem se hned. Už jsem věděl, kdo to je.

Když jsem se konečně ohlédl