Elara

„Mami? Mami, vstávej!“

Trhnutím se probudím a zjistím, že mnou Kian třese za rameno. Podlaha ateliéru je pode mnou tvrdá a krk mě bolí z toho nemožného úhlu, ve kterém jsem zřejmě spala. Kolem mě jsou rozházené tuby s barvami, štětce namočené ve vodě a napůl prázdný hrnek od kávy s povlakem na povrchu, ze kterého se mi skoro zvedá žaludek.

„Kolik je hodin?“ zanaříkám a zvedám se.

„Je ráno,“