Elara

Sedím na kraji naší postele a v ohromeném tichu sleduji, jak Kaelen pobíhá po naší ložnici jako smyslů zbavený. Trhá za otevírající se zásuvky, bere plné hrsti oblečení a chaoticky je cpe do otevřeného kufru na posteli. Je to tak nepodobné jeho obvyklé metodické povaze, že mě to snad děsí víc než všechno ostatní, co se dnes v noci stalo.

„Kaelene,“ začnu váhavě, „to s tím trvalým odchodem z