Sněhová bouře zuřila už tři dny a pohřbila Halston pod dusivou sněhovou peřinou. Sídlo Hardwickových se tyčilo jako zamrzlá pevnost. A tam, na zledovatělé příjezdové cestě, komorník vyhodil Kaeliein kufr.

„Slečno Sterlingová, příkaz pana Hardwicka zní: dnes odejdete. Rodina Hardwickových byla tak laskavá, že se vás ujala, ale teď, když se vrátila jejich skutečná dcera, vaše přítomnost už není žádoucí,“ řekl komorník hlasem, ze kterého čišelo opovržení.

Pak hodil na zem útržek papíru a kartu. „Tady jsou informace o vašich biologických rodičích, Sterlingových. A tohle je pět tisíc dolarů. Považujte to za kompenzaci za roky, které jste s námi strávila.“

Kaelie o kartu ani okem nezavadila. „To nebude nutné.“

„A tohle si nechte,“ ušklíbl se komorník a odhodil poslední dokument – oficiální oznámení o vydědění.

Kaelie i to ignorovala a přehodila si tašky přes rameno. Pokud by chtěla najít své skutečné rodiče, udělala by to podle vlastních pravidel. A od rodiny Hardwickových si nevezme ani cent.

Komorník ji sledoval s neskrývaným opovržením. 'Ubohé,' pomyslel si. 'Je na svou škodu příliš hrdá. Copak to nechápe? Když se vrátila pravá dědička Hardwickových, proč by si u sebe drželi takovou nulu, jako je ona? Ty peníze jsou víc, než si zasloužila.'

„Tak tedy sbohem, slečno Sterlingová.“ S posledním úšklebkem za ní zabouchl dveře.

Kaelie ani nebrvou nehnula. Se vztyčenou hlavou odkráčela, její drobná postava se prodírala padajícím sněhem. Necítila žádný smutek – rodina Hardwickových jí nikdy nedala lásku, tak proč by pro ně teď měla truchlit?

Z okna v patře se ozval smích a k jejím nohám dopadlo několik sněhových koulí.

„Konečně je pryč. Už nebude stát Cassandře v cestě.“

„Stejně sem nikdy nepatřila. Napůl jsem se bála, že odmítne odejít.“

Kaelie slyšela každé slovo. Na rtech jí pohrál chladný úsměv, její výraz byl stejně nečitelný jako zimní bouře kolem ní. Chytila do dlaně sněhovou vločku a tiše vydechla. 'Konečně pokoj.'

*****

V tradičním panském sídle v Kingsportu se rodina Sterlingových sešla k naléhavé schůzce.

Uprostřed seděl Silas Sterling, patriarcha rodu, oblečený v elegantním obleku, který vzbuzoval respekt. Jeho přísný hlas prořízl napjaté ticho, když vrhl mrazivý pohled na své vnuky. „Vy si říkáte schopní muži? Je to víc než deset let a vy jste Iris stále nenašli?“

Bratři Sterlingové patřili k nejmocnějším mužům v Kingsportu, každý z nich byl úspěšný a budil respekt. Přesto nyní stáli se sklopenými hlavami a v hrudi jim plála hanba a lítost.

To oni ji ztratili. Jejich malá sestřička Iris byla to nejrozkošnější dítě – tichá, jemná, vždy se usmívala jako roztomilá panenka. Toho dne byli neopatrní, rozptýlení vlastními hrami, a v mžiku oka byla pryč.

Patnáct let sledovali každou stopu, ale po vystopování k doupěti obchodníků s lidmi stopa vychladla. Než dorazili do města, Iris už beze stopy zmizela.

„Dědečku,“ promluvil jeden z nich hlasem pevným odhodláním. „Okamžitě všechny zmobilizuji. Nezastavíme se, dokud ji nepřivedeme domů.“

Než stihl Silas odpovědět, vřítil se dovnitř zadýchaný pobočník a svíral stoh dokumentů. Ruce se mu třásly, když vykoktal: „Pane, my-my jsme ji našli! Našli jsme slečnu Iris Sterlingovou.“

Silas vyskočil na nohy a vlastníma nejistýma rukama popadl papíry. „Kde je? Vezměte mě k ní, hned.“

„Halston,“ vyhrkl pobočník. „Zatím nemáme přesnou polohu, ale potvrzení je nezvratné – je tam.“

Silas neztrácel ani vteřinu. „Připravte auto. Okamžitě odjíždíme do Halstonu.“

*****

Poté, co ji rodina Hardwickových vyhnala, se Kaelie nevrátila do sirotčince. Počkala, až sněžení poleví. Padl večer, než se konečně dobelhala zpět do svého bytu, skromné jednotky v jedné ze starších čtvrtí Halstonu.

Když zaparkovala, její sousedka Liora na ni zavolala: „Kaelie, vracíš se pozdě. Nechceš k nám dnes přijít na večeři?“

Kaelie se unaveně, ale zdvořile usmála. „Díky, Lioro, ale omezuji sacharidy.“

Dole jí Helena, žena, která prodávala jogurt ze svého stánku, podala kelímek. „Neviděla jsem tě celé týdny! Záda mě neskutečně bolí.“

„Jo, a moje oči se zhoršují,“ přidal se další postarší obyvatel. „Čekali jsme, až nás přijdeš zkontrolovat.“

Kaelie byla ve starém komplexu oblíbená. Většina obyvatel byli úředníci v důchodu, kteří si s ní rádi povídali. Byla skromná, milá a nikdy nepátrala v jejich minulosti, což z ní dělalo jejich oblíbenkyni.

Čtvrť sice mohla vypadat obyčejně, ale byla plná skrytých talentů. Dokonce i Helena bývala kdysi nejvyhledávanější krejčovou v Kingsportu, jejíž návrhy měly cenu jmění.

Kaelie se však nikdy na nic neptala. Bydlela tu prostě proto, že ředitelka sirotčince Gwenyth Laineová byla nedaleko, což usnadňovalo návštěvy.

Se založenýma rukama si Kaelie prohlédla jejich tváře a povzdechla si. „Zítra odpoledne zřídím na centrálním náměstí bezplatnou kliniku. A pamatujete, co jsem říkala? Dodržujte mé rady ohledně stravy a omezte televizi. Ten seriál o pomstě vám neuteče.“

Poslední dobou byli senioři posedlí populárním seriálem o pomstě, dívali se na něj dlouho do noci a zanedbávali své zdraví.

Přistiženi při činu si vyměnili provinilé pohledy. „Dobře, dobře, budeme tě poslouchat, Kaelie.“

Bylo pozoruhodné, jak tito úspěšní jedinci – někteří s temnou minulostí – přijímali rozkazy od tak mladé dívky, jako byla ona.

„Doktorko Sterlingová, jste zpět.“ Přispěchal veselý muž v košili na knoflíky a tváří se mu rozlila úleva. Čekal na její návrat.

Kaelie ustoupila, když se přiblížil příliš blízko. „Stantone, osobní prostor.“

Rozpačitě si poškrábal hlavu a natáhl k ní klíč. „Promiň, prostě jsi mi chyběla. Ale neboj se. Dával jsem ti na byt pozor. Nikdo s ním nic neudělal.“

„Díky.“ Kaelie přikývla a podala mu pár pomerančů.

Stanton se usmál a vrhl významný pohled na ostatní. Neustále ji otravovali a to ho štvalo. „Díky. Takže... tentokrát zůstaneš natrvalo?“

„Jo,“ odpověděla Kaelie a schovala si klíč do kapsy. „Nikam se nechystám.“

Stanton se usmál: „Tak to je skvělé. Zastav se, až budeš moct. Ach, už je pozdě. Běž si odpočinout. Kdybys něco potřebovala, zavolej mi. Kdykoliv.“

S lehkým úsměvem Kaelie přikývla a zamířila dovnitř.

Když odešli, Kaelie odemkla dveře. Vnější zámek byl obyčejný, zrezivělý a nenápadný.

Ale uvnitř to byl jiný příběh. Za několika zesílenými zámky stály špičkové dveře s biometrickým skenerem. „Vyžadováno rozpoznání obličeje,“ vyzval ji mechanický hlas.

Kaelie naklonila tvář k obrazovce. „Pokračujte.“

„Skenování... Ověření dokončeno. Vítejte doma, Kaelie.“ Známý automatický pozdrav, který neslyšela celé týdny, signalizoval uvolnění dveří.

Jakmile se dveře s tichým zasunutím otevřely, zablikala světla a odhalila prostor, který popíral omšelý zevnějšek budovy. Police přetékaly sklenicemi se vzácnými sušenými bylinami, zatímco stěny lemovaly ošoupané lékařské texty. Balkon fungoval jako improvizovaný skleník, bující léčivými rostlinami.

Obývacímu pokoji dominovala obrovská obrazovka, jejíž rozhraní sledovalo výkyvy na trzích s mikročipy po celém světě v reálném čase.

Kaelie si v kuchyni vzala kousek dortu a usadila se, připravená konečně zhlédnout ten návykový seriál o pomstě, o kterém všichni neustále mluvili.

Vtom telefon vybuchl svým otravným vlastním vyzváněním: „Kaelie, blíží se práce. Blíží se prachy! Kaelie, blíží se práce. Prachy—"

Dlaní praštila do tlačítka pro příjem hovoru. „Co je?“

„Šéfko, lukrativní práce v Halstonu,“ řekl její podřízený. „Stojí nám to za ten čas?“

Kaelie si mnula spánky a povzdechla si: „Detaily.“

„Nejbohatší patriarcha z Kingsportu nabízí 10 milionů za nalezení jeho zmizelé vnučky. Informace naznačují, že je někde v Halstonu.“

Kaelie se líně protáhla. „Hledání zmizelé dědičky? Vynechám. Něco skutečně náročného, nebo to mám položit?“

„Počkejte! Je tu ještě něco a to se vám bude líbit.“

„Vážně? Pokračuj.“

„Rodina Vaughanových právě vypsala odměnu – 15 mega za informace o vás, 25 za konzultaci. Dokonce i za důvěryhodné tipy dávají 1,5.“

To upoutalo její pozornost. Kaelie položila telefon. „Páni, to je jmění. Tak to je zajímavé. Ukaž.“

„Už se na tom pracuje.“