Elise Vanceová

Elise Vanceová, oděná v prostých bílých šatech ke kotníkům, kráčela tichou kostelní uličkou. Její zvlhlé oči se rozzářily, když na vzdáleném konci uličky spatřily známou sochu. Zrychlila krok a zastavila se před ní. Poklekla a pevně zavřela oči, až jí mezi řasami vyhrkly slzy. Sepjala ruce a sklonila hlavu před svatým křížem. Začala šeptat svým jemným, andělským hlasem.

„Otče nebeský, děkuji Ti za to, že jsi mi daroval tak krásný život. Jsem Ti vděčná za všechno požehnání a laskavost, kterou mě zahrnuješ. Prosím Tě jen o jednu další pomoc. Prosím, ať se Nixie brzy uzdraví. Našla jsem ji dnes před svým pokojem, celou promočenou deštěm. Když jsem ji vzala dovnitř, byla ztuhlá a sotva dýchala. Od té doby neotevřela oči. Sestra Agnes říká, že to nezvládne. Prosím, Bože... Prosím, požehnej jí svou laskavostí. Slibuji, že budu dvakrát denně zametat před kostelem,“ šeptala a po tvářích jí stékaly slzy, zatímco se vroucně modlila k Všemohoucímu.

Dnes ráno, když otevřela dveře svého pokoje, aby se vydala do kostela k modlitbě, její zrak padl na uzlíček promáčené srsti ležící přede dveřmi. Ten uzlíček se nehýbal. Dřepla si a začala srst hladit. Malé kotě bylo studené jako led. Její laskavé srdce se nad toulavým koťátkem ustrnulo. Sotva znatelné zvedání a klesání jeho tělíčka ji k smrti vyděsilo. Vzala ho do náruče a přenesla do pokoje. Elise kotě jemně položila na postel a jeho drobné tělíčko zabalila do své nejteplejší deky. Pokusila se ho nakrmit, ale koťátko neotevřelo tlamu.

Po několika pokusech vyběhla ven a zavolala sestru Agnes, která byla jednou z lékařek v sirotčinci. Sestra Agnes byla ve své kanceláři, když k ní Elise vtrhla s ustaraným výrazem a prosila starší ženu, aby s ní šla do pokoje a ošetřila nemocné kotě.

Sestra Agnes vstala ze židle a následovala sedmnáctiletou dívku, která byla v sirotčinci známá svou laskavou duší a čistým srdcem. Sestře Agnes nezbylo než žasnout nad tím, jak koťátko vědělo, kam má jít pro pomoc.

Kotě bylo v kritickém stavu. Sestra Agnes usoudila, že během včerejší noční bouře trpělo v dešti celou noc. Nevinnou Elise okamžitě zaplavila lítost. Kdyby nezavřela dveře, mohlo být v pořádku. Koťátko k ní přišlo hledat úkryt a teď bojovalo o život. Ta představa jí vehnala slzy do očí.

Sestra Agnes nebyla vůbec překvapená, když viděla, jak dívka pro to ubohé stvoření pláče. Ona i všichni ostatní v sirotčinci byli na její přespříliš soucitnou povahu zvyklí. Starší žena odešla poté, co jí dala několik rad.

A tak se Elise ocitla v kostele a vyprošovala požehnání pro to téměř bezživotné kotě ležící v její posteli.

Vrátila se do pokoje. Cestou jí několikrát zakručelo v břiše, protože v zoufalé snaze sehnat pomoc vynechala snídani.

Nixie, jak ji pojmenovala, stále ležela na posteli. Z deky jí vykukovala jen hlavička. Elise si lehla vedle ní na bok a začala zvířátko hladit.

„Probuď se, Nixie,“ zašeptala, a snad jako zázrakem se kotě mírně pohnulo. Ruka jí ztuhla a ona se prudce posadila. Na rtech se jí objevil zářivý úsměv, zatímco s nadějí v očích sledovala kotě.

Koťátko se pohnulo znovu, tentokrát s větší silou.

Elise vyskočila z postele a přispěchala k misce, do které mu nalila vodu. Během vteřiny ji přinesla a postavila před něj. Kotě se k ní připlazilo a začalo vodu chlemtat.

Elise byla nesmírně šťastná. Podařilo se jí zachránit život.

Pokud si pamatovala, žila Elise v tomto sirotčinci odjakživa. Na život mimo jeho zdi neměla žádné vzpomínky. Sestra Markéta jí vyprávěla, že jí byly tři roky, když ji policisté předali do ústavu. Její rodiče byli narkomani a zemřeli na předávkování.

Od zahradníka až po sestru Kateřinu, která byla ředitelkou sirotčince, si Elise oblíbila každá duše, se kterou se setkala. Její čistota a nevinnost byly jejím největším kouzlem.

Nebyla typickou kráskou, za kterou by se každý hned otočil. Byla prostě krásná, zevnitř i navenek. Patřila k lidem, kteří si vás získají pomalu, ale o to jistěji.

Měla světlou pleť a hnědé vlasy jí sahaly do pasu. Jejím nejkrásnějším rysem byly modré oči, které připomínaly hvězdy na temné noční obloze. Ale to, co ji činilo výjimečnou, byl její úsměv. Úsměv, který dokázal komukoliv rozzářit den.

I Nixie poznala v Elise svou zachránkyni. Svou vděčnost dávala najevo tím, že se jí otírala hlavičkou o nohu. Od toho dne ji Nixie navštěvovala každý večer a Elise si dala záležet na tom, aby ji vždy vřele přivítala jejími oblíbenými sušenkami.

Její osmnácté narozeniny se rychle blížily, což znamenalo, že si musí najít práci, aby měla zajištěnou střechu nad hlavou, až bude muset sirotčinec opustit. Elise neměla mnoho možností, protože nebyla příliš nadanou studentkou a o vnějším světě toho moc nevěděla. Pomáhala sice sestře Agnes s pacienty, ale to bylo všechno. Žádné jiné zkušenosti neměla. Co si počne?

Pokud někdo potřeboval pomocnou ruku při domácích pracích nebo se o někoho celou noc starat, zavolal Elise; ta byla vždy připravena pomoci. Ale v oblasti vzdělání tato dospívající dívka silně pokulhávala.

Poslala svůj prostý životopis do mnoha firem, ale z žádné z nich nepřišla odpověď. Nebyla tak brilantní studentkou, aby získala univerzitní stipendium, takže její jedinou možností bylo najít si práci.

„Rozhodla jsem se. Zkusím štěstí v modelingu,“ oznámila Tamsin svůj plán, zatímco kousala čokoládu, kterou jí koupil její v pořadí třetí oblíbený přítel. Elise a Tamsin ležely na Tamsinině posteli, vlasy jim visely dolů a probíraly plány do budoucna. Byly nejlepší kamarádky, ale povahově úplné protiklady. Zatímco Elise byla tichá a milá, Tamsin byla jako neřízená střela. Byla známá svými nadávkami, ze kterých červenaly uši, a vztyčeným prostředníčkem. Její krásná tvář však její prořízlou pusu kompenzovala. Byla úchvatná. Proto Elise věřila, že se její kamarádka v modelingovém průmyslu snadno prosadí, když jí svůj plán prozradila. Jejich přátelství bylo pro všechny hádankou.

„Ty jedeš do Londýna?“ zeptala se Elise mírně překvapeně.

„Ano. Jaron tam pro nás obě našel bydlení a taky mi sežene brigádu,“ olízla si čokoládu z palce.

„Jaron? Tvůj druhý přítel?“ zeptala se zmateně Elise.

„Ale kdepak... ten by mým přítelem teprve chtěl být,“ odpověděla Tamsin se samolibým úsměvem. Elise se zasmála a zavrtěla hlavou.

„Jaký máš plán ty?“ Tamsin se otočila na bok a podepřela si hlavu rukou.

„Zatím žádný. Poslala jsem e-maily pár firmám, ale nikdo se neozval, takže...,“ odmlčela se. Tamsin věděla přesně, co chce dělat, ale Elise neměla ani tušení. Neměla ambiciózní sny jako Tamsin, chtěla jen žít klidným životem a mít rodinu.

„Pojď s námi, El. Jaron ti nějakou práci najde,“ zakmitala Tamsin obočím.

Elise se usmála a zavrtěla hlavou. Upřela pohled na strop.

„Tady mi je dobře. Nechci odsud odejít,“ přiznala Elise. Nenáviděla změny. Byla to citlivá osoba, která si snadno vytvořila citové pouto k lidem i místům. K tomuto městu byla citově připoutaná a nechtěla se stěhovat. Tamsin se zase svalila na záda.

„Ještě jsi nepoznala svět, proto to říkáš. Tohle místo stojí za starou bačkoru. Žádný pořádný klub, žádní sexy kluci, nic,“ zakryla si Tamsin oči pažemi. Elise se nad kamarádčiným uvažováním pousmála.

„Cítím se tu v klidu. A to je pro mě jediné, na čem záleží,“ vysvětlila Elise prostě.

Klid. To bylo vše, co chtěla.

O měsíc později odjela Tamsin do Londýna se svým „čekajícím“ přítelem a zanechala za sebou mnoho zlomených srdcí. Elise zůstala sama. Přestože měla mnoho dalších přátel, většina z nich už také odešla. Všichni měli nějaký plán, jen ona ne.

Jednoho dne šla za sestrou Agnes, aby jí pomohla s prací. Starší žena se jí zeptala na její plány do budoucna. Elise, která neměla co říct, zmlkla. Sestra Agnes pochopila význam jejího mlčení a promluvila k ní tak, jak to právě tehdy moc potřebovala.

„Nemusíš se bát, dítě. On na nás dohlíží. Tato temnota je dočasná. Miluje tě a osvětlí ti cestu; dá ti jen to, co je pro tebe nejlepší,“ řekla jí sestra Agnes, čemuž Elise bezvýhradně věřila. Věřila v Boha celým svým srdcem. Věděla, že nedopustí, aby se jí stalo něco zlého.

Známé předení, které se ozvalo, když dorazila ke svému pokoji, ji vytrhlo z myšlenek. Když se podívala na koťátko, na rtech jí zahrál úsměv, který jí dodal na kráse. Zasmála se, když jí Nixie začala otírat čumáček o kotník. Dívka se sklonila a kotě zvedla. Otevřela dveře a vzala ji dovnitř.

„Máš hlad, Nixie? Přinesla jsem ti tvoje oblíbené jídlo,“ předstírala nadšení, jako by mluvila s malým dítětem. Nixie souhlasně zapředla. Elise se jejímu nadšení zasmála.

Položila kočku na zem a šla k poličce, kde měla jídlo. Vzala talířek a postavila ho před hladovou Nixie. Poté, co jí nachystala večeři, se Elise schoulila do postele a vzala si ze stolu knihu. Otevřela ji tam, kde skončila, a začala číst.

Uplynulo několik dní bez jakýchkoli událostí. Stále nedostala žádnou odpověď. Pokaždé, když ji přepadly obavy, připomněla si, že není sama – On je s ní. Bůh už nějakou cestu najde.

Jednoho dne se vracela do pokoje, když ji zastavil sirotčinecký zahradník a oznámil jí, že ji sestra Agnes čeká ve své kanceláři.

Nebylo to nic neobvyklého. Sestra Agnes mladou dívku o pomoc žádala často.

Vydala se tedy k její kanceláři.

„Poslala jste pro mě?“ zeptala se svým tichým hlasem, čímž donutila sestru vzhlédnout od diáře.

„Ano, Elise. Pojď se posadit,“ pokynula k židli naproti sobě.

Elise tiše přešla k židli a sedla si na ni.

„Dostala jsi nějakou odpověď na své maily?“ Sestra si posunula brýle na nose a věnovala Elise plnou pozornost.

Na její jindy jasnou tvář padl stín smutku. Elise sklonila hlavu a zamítavě s ní zavrtěla.

Sestra Agnes zamyšleně přikývla.

„Mám pro tebe nabídku práce,“ Elise prudce zvedla hlavu, div si nezpůsobila úraz krční páteře.

„Práci? Tady?“ svraštila obočí v rozpacích.

„Ne tady v sirotčinci. Jeden můj známý hledá pečovatelku pro asi šestiletou holčičku,“ začala profesionálním tónem. Elise jen chápavě přikývla.

„Dívka před rokem přišla o rodiče a momentálně je v péči svého strýce, pana Kaelena Vargase. Ten muž je příliš zaneprázdněn svým podnikáním, než aby mohl být s dívkou...“ Pokračovala v podrobnostech o strýci té holčičky, ale Elise už neposlouchala. Oči se jí rozzářily nadějí. O dítě se rozhodně postarat dokáže. Miluje děti a děti milují ji.

„Vezmu to,“ přerušila ji, aniž by si to uvědomila. Sestra Agnes zachovala neutrální výraz.

„Než řekneš ano, je tu ještě jedna věc, kterou chci, abys věděla. Ta dívka nemůže chodit. Což znamená, že u ní budeš muset být od rána do večera,“ Elise tu holčičku neznala, ale bylo jí jí líto. Přijít o nohy v pouhých šesti letech... Milovala Boha, ale někdy ho nenáviděla za to, že není spravedlivý. Toto zjištění jen posílilo její odhodlání. O to dítě se postará.

„Ráda tu práci přijmu,“ řekla se svým typickým úsměvem. Sestra Agnes přikývla a uznale se usmála. Věděla, že Elise necouvne.

„Jak se ten malý andílek jmenuje?“ zeptala se Elise zvědavě.

„Skoro jsi to trefila. Jmenuje se Angelina,“ obě se poté zasmály.

Elise byla nevýslovně šťastná. Konečně měla práci. Dobře, ještě ji neměla stoprocentně, ale byla si na 99 % jistá, že ji dostane. Sestra Agnes jí to řekla. Kdokoliv, kdo sestře Agnes volal, měl v tuto ženu středního věku očividně velkou důvěru. Jedinou překážkou byl pohovor, který se měl konat zítra.

Všechno bude v pořádku, s touto myšlenkou zavřela oči v naději na sladké sny.