Při cestě domů jsem neustále pokukoval po krabici koblih na sedadle spolujezdce. Proklínal jsem se za to, jak špatně umím dávat své emoce do slov. Nedokázal jsem Elara sdělit, jak moc mě její dárek dojal. Řekla mi, že to není nic moc, ale bylo. Upekla ty koblihy sama, pro mě. Věnovala čas tomu, aby přemýšlela, co by mi chutnalo, a pak to vyrobila. Ukazovalo to, jak milá a pozorná je. Znovu jsem se