Vyšla jsem do jídelny a uviděla Rykera sedět u stolu. Díval se do telefonu a hluboce se mračil. To, co dělal, vypadalo důležitě, a protože jsem ho nechtěla rušit, zůstala jsem stát opodál a nechala ho pracovat. Netrvalo ani minutu, než vzhlédl a uviděl mě. Jeho mračení se změnilo v úsměv, ze kterého se mi v břiše rozletěli motýli. Znovu jsem si připomněla, že muž jako on o mě nemá romantický zájem