Dveře do mé kanceláře se prudce rozletěly.

„Teď se to vážně nehodí,“ slyšel jsem Breu, jak volá na Maddoxe.

„Je mi to u prdele. Neber žádné hovory a přebukuj všechny schůzky. Tohle může chvíli trvat,“ řekl jí a zabouchl dveře.

„Co je?“ zeptal jsem se. Vlastní hlas mi zněl otráveně.

„Jo, to je i moje otázka. Ať už máš v zadku vraženou jakoukoli tyč, musíš mi to říct, abych ji mohl vytáhnout. Děsíš