Když zamrkám a otevřu oči, znovu mě překvapí, že jsem stále naživu. Vlastně se cítím skoro… líp?

Zvednu končetiny, překvapená, že to pořád dokážu, a jde to mnohem snáz, než když mi Mira píchala tu jehlu do infuze a –

Při té vzpomínce mě zaplaví strach a prudce se posadím.

Muž u mého lůžka okamžitě zasáhne a jemně mě tlačí zpět na matraci. „Klid,“ řekne. „Ještě si ublížíš.“

Promnu si oči a rozpozná