Roman náhle úplně ztuhne. „Moji rodiče?“

„Čekají v sále,“ řekne Jaxon. „Očekávají vás.“

„Romane?“ oslovím ho. Pořád jsem pod ním přišpendlená k posteli, tělo mám pořád horké, i když zmatek v mé hlavě udělal mé touze čáru přes rozpočet.

Roman se na mě podívá a v očích má něco jako omluvu. „Později,“ řekne a odtáhne se ode mě. Můj zmatek se jen prohlubuje. Je tak silný, že přebíjí jakoukoli bolest,