„Své závazky plním, Sereno,“ řekne Roman. „Nemáš se čeho obávat a ty slzy jsou zbytečné.“

Nečekám, abych slyšela víc. Srdce se mi už teď láme.

Otočím se na podpatku a pádím zpět do paláce, nezpomalím, dokud nedorazím do své ložnice. Chci být sama, až se začnu hroutit.

Nikdo jiný kromě mě by neměl vědět o téhle hanbě, o tomhle ponížení. Jak mohu dál považovat Romana za svého, když se tak úplně odev