Při pohledu ke dveřím úplně ztuhnu. Stojí tam Roman a vražedně se na mě mračí. Corinne nervózně těká pohledem mezi námi oběma.

„Ehm, omluvte mě prosím,“ hlesne a rychle zamíří ke dveřím. Proklouzne kolem Romana, jehož pohled je upřen výhradně na mě, a uteče.

Když se na mě Roman takhle dívá, vím, že z téhle situace neexistuje úniková cesta.

„Plánovala jsi snad někam jít?“ zeptá se Roman. Má ponurý