Druhý den ráno mě probudilo hlasité, sebejisté zaklepání na dveře. Vstala jsem z postele, oblékla si župan a šla ke dveřím. Čekala jsem Corinne, i když ta obvykle neklepe tak nahlas. Místo ní jsem tam však našla Paní klecí.

Její výraz byl jako vždy přísný a nečitelný. Když jsem ji uviděla, na okamžik mě zachvátila panika; myslela jsem, že mě třeba znovu odvedou do Krvavé arény. Možná si Roman má s