Roman si tu hrozbu přečte dřív, než mě vůbec napadne ji schovat. Jakmile tak učiní, v očích se mu začne vířit rudý odstín, který pohlcuje veškerou ostatní barvu.

„Romane,“ zašeptám v naději, že by ho mohl uklidnit měkký tón mého hlasu, když vypadá, že se každou chvíli promění.

Prsty volné ruky se mu kroutí jako drápy. Druhou svírá dýku tak pevně, až mu bělají klouby. Ramena má hranatá, záda rovná.