Corinne se mě během celého našeho společného oběda snaží přesvědčit, že rozkaz k rozpuštění harému dal skutečně Roman.

„Nikdo jiný by na to neměl právo,“ říká.

Chci tomu věřit, ale je to těžké. Je to tak dramatický krok, a navíc takový, o kterém mi Roman předem neřekl. Pořád věřím, že to musí být nějaký omyl.

Na konci oběda se ozve klepání na dveře. Obrním se a vyzvu návštěvníka, aby vstoupil. Kdy