MACERIA

Madrick seděl na pohovce a opíral se lokty o kolena; já jsem přecházela po místnosti naproti němu a kousala si nehty. Klouby na rukou měl mírně pohmožděné teď, když si z nich smyl krev.

„Omlouvám se…“ zamumlal.

Neodpovídala jsem. Od našeho návratu jsem mlčela a usilovně přemýšlela, jak mohla slova toho idiota vyvolat tak výbušnou reakci. Na chvíli jsem se zastavila, podívala se na Madricka