Většinu cesty domů jsem proseděla se sklopenou hlavou a zírala si na ruce. Když jsme vjeli do uzavřené rezidenční čtvrti, Beckett mi jemně stiskl ruku. Podívala jsem se na něj a věnovala mu roztřesený úsměv.

„Jsi v pořádku, zlato?“ zeptal se tiše. Přikývla jsem, ale pak jsem si vzpomněla, že Beckett vyžaduje slova. „Ano,“ zašeptala jsem sotva slyšitelně.

Oči mě začaly pálit a já rychle znovu sklop