Viktor

Můj vlk mi krouží pod kůží, tlumeně vrčí a přešlapuje na hranici mezi zuřivostí a zmatkem. Nepouštím ho ven, zatlačuji ho ještě hlouběji. Chápu to, nutil mě, abych jí věřil, a teď se ta důvěra právě roztříštila.

Nedokážu jasně přemýšlet, když se na mě takhle dívá – jako bych to byl já, kdo ji zrazuje. Jako bych byl já ten, kdo celou tu dobu lhal.

„Přísahám, nic jsem mu neřekla,“ říká tiše,