Při běhu se ani nepokouším ohlédnout. Váha tašky mě nezpomaluje, ale mám sevřenou hruď a pálí mě nohy. Nenechám se tím zastavit, tlačím se dál, protože v žádném případě nezůstanu. Ne po tom, co jsem slyšela.

Je mi jedno, jestli to byl rozhovor vytržený z kontextu, nebo překroucený pýchou či bolestí. Řekl to – koupil mě jako zbraň, jako pěšáka. Pořád mě tak vidí a nikdy mě nechtěl, doteď mě nechce.