Pohled Eryona

Na cestu k Prázdnotě si nepamatuji. Nepamatuji si dveře cely, ani řetězy zařezávající se hlouběji do zápěstí, ani to, jak se změnilo světlo, když mě vyváděli z temnoty. Nepamatuji si cestu, vůni borovic, ani dech větru na tváři poprvé po mnoha dnech. Paměť prostě… vynechává. Jeden úder srdce, železo a kámen. Další, stromy jako sloupy a země hučící mi pod nohama.

Co však cítím, co vím