ZARETH.

Už nevím, co od ní čekat. Uchýlím se na zadní nádvoří, opřu se o hradní zdi a hledím do zahrad ve snaze vyčistit si hlavu.

Nechávám to na sebe kurva moc doléhat, to, jak se díky ní cítím. Začínám až příliš přemýšlet o každém jejím činu, o každém slově, které vyjde z těch jejích plných rtů, a to se mi nelíbí.

Ten tah, který k ní cítím, s každým dalším dnem jen sílí.

K uším mi dolehne zvuk k