ELARA

„Vstávej, ty malej vyvrheli.“

Kbelík ledové vody mi chrstl do tváře, promáčel tenkou přikrývku a zakousl se mi do kůže. Zalapala jsem po dechu, zuby mi drkotaly a křečovitě jsem svírala prostěradlo, zatímco nade mnou čněl stín mého nevlastního bratra.

Morduk se ušklíbl. „Ty si myslíš, že jsi princezna, zatímco my na tebe makáme?“

Než jsem stačila zamrkat, kopl do rámu postele. Když jsem dopadla na podlahu, ozvala se prudká bolest, jak mi čelist narazila o dřevěná prkna. Zvedla jsem se, celá jsem se třásla, ale nezůstala jsem ležet. Zůstat dole znamenalo něco horšího.

Jako další se ozval Jaxonův hlas – klidný a nebezpečný. „Matka tě chce vidět.“

Přistoupil blíž a odhrnul mi z tváře mokré prameny vlasů. Z jeho doteku se mi svíral žaludek. Nehýbala jsem se, oči upřené k zemi, a potlačovala nutkání ucuknout.

„A nenech ji čekat,“ zamumlal a jeho hlas přešel do hrozby.

Vyklouzla jsem ven a rychle si otřela slzy, než by je stihli uvidět. Pláč všechno jen zhoršoval.

Dole čekala Beatrix s pohárem v ruce, její ostré oči byly podlité krví a chladné. Už ode dveří jsem cítila alkohol.

„Na co tam tak stojíš?“ vyštěkla. „Pojď sem.“

Poslechla jsem a dál upírala pohled k podlaze.

Prohlédla si mě s ohrnutým rtem. „Ubohé. Tvůj otec musel být slepý, když nechal někoho jako ty v mé péči.“

Sevřelo se mi hrdlo. Neodešel dobrovolně.

Beatrix vstala a kroužila kolem mě jako jestřáb. „Nejsi nic než přítěž. Špinavej malej vyvrhel. Kdyby bylo po mém, shnila bys na ulici.“

Kousla jsem se do jazyka a mlčela. Postrčila mě ke dřezu. „Vydrhni tuhle kuchyni, ať se neleskne. A neopovaž se mě ztrapnit, až budeš večer podávat večeři.“

Její ruka mi vrazila do zad. Žebry mi projela ostrá bolest, ale udržela jsem rovnováhu. Když jsem sahala po hadru, doprovázel mě její smích. „Buď ráda, že máš vůbec střechu nad hlavou.“

Svírala jsem kuchyňskou linku, dokud mi nezbělely klouby. Nebudu brečet. Ne tady. Ne tam, kde by mě viděli.

Už jen jeden rok. Pak budu pryč.

Když nastala noc, bolelo mě celé tělo. Každý krok byl jako chůze po modřinách. Ale aspoň jsem se najedla – Beatrix mě dnes večer nechala najíst v mém pokoji. V jejím světě to bylo milosrdenství.

Seděla jsem na kraji postele s vypůjčenou knihou z knihovny na kolenou. Slova mi nabízela malý únik, i když jsem u těch těžších občas klopýtala.

Byla jsem tak zabraná do příběhu, že jsem neslyšela otevření dveří.

Necítila jsem ho, dokud se nezměnil vzduch v místnosti.

Jaxon se opíral o dveře, v očích mu plálo něco temného. „Ještě nespíš?“ zeptal se a vkročil dovnitř.

Rozbušilo se mi srdce. Rychle jsem zavrtěla hlavou, vstala a ukázala směrem k domovnímu zvonku, který právě dole zazvonil.

Usmál se – byl to pomalý, vědoucí úsměv. „Ty nikam nepůjdeš.“

Natáhl se pro mě a prsty mi sevřel zápěstí. Cukla jsem sebou, srdce mi bušilo, ale on mě chytil pevněji, jeho hlas ztišel a zněl posměšně.

Pak...

„ELARO!“ dole zahřímal Beatrixin rozzuřený hlas.

Jaxon ztuhl. Sevření povolilo. Odklopýtala jsem dozadu a lapala po dechu.

„Ani se nehni,“ zasyčel, než vyrazil ven.

Klesla jsem na podlahu, celá se třásla a tlukot vlastního srdce mi duněl v uších.

Ještě nebyl konec.

Nikdy nebyl.