VOKTOR

Koutkem oka jsem viděl, jak ztuhla, tvář měla bledší než obvykle, když zírala na svého nevlastního bratra.

„Proč tam pořád sedíš? Vystup,“ vyštěkl jsem, rozrazil dveře a vystoupil.

Jeho úsměv se rozšířil – ne na mě, ale na Elaru. Ten úsměv se mi ani trochu nelíbil.

„Pojď sem,“ řekl jsem. Odtrhla od něj pohled a přešla ke mně se sklopenýma očima a váhavým krokem.

„Co tu tvůj bratr dělá?“ zep