Zoya seděla nehybně na tvrdé nemocniční židli vedle Kaiřina lůžka a v dlani jemně svírala manželčiny bezvládné prsty. V pokoji bylo ticho, které přerušovalo jen vytrvalé pípání monitoru sledujícího Kaiřinu tepovou frekvenci – pomalé, mechanické, neměnné. Přes Kaiřino tělo se táhly hadičky a ventilátor vháněl rytmické nádechy do plic, které už samy neuměly pracovat. Její tvář byla bledá a klidná zp