Sienna – pohled první osoby

---

Ani jsem nevěděla, jak dlouho už tam sedím.

Slunce teď bylo níž a okny prosvítalo měkké zlatavé světlo. Schoulila jsem se do malého tichého koutu poblíž chodby, kolena přitažená k hrudi a jen… přemýšlela. Nebo možná ani nepřemýšlela. Prostě jsem tam jen byla. Na hrudi mě všechno tížilo, jako bych v sobě zadržovala vzduch a nemohla ho vydechnout.

Nebyla jsem si jistá