Sienna – úhel pohledu

Probudila jsem se s takovým klidem, jaký jsem necítila už snad celé měsíce. Prostěradla byla jemná, prohřátá sluncem vykukujícím přes závěsy, a vzduchem se linula slabá vůně kávy. Na vteřinu jsem se ani nepohnula. Jen jsem tam ležela a nechala ticho, aby mě zahalilo jako přikrývka.

Měla jsem na sobě jednu z Lorenzových košil – byla mi obrovská, ale měkká a uklidňující. Trochu