Pohled Lorenza

V pokoji bylo ticho. Až příliš velké ticho. Takové to ticho, ze kterého mě svrběla kůže. Seděl jsem v křesle u okna a měsíční svit pronikal skrze závěsy jako bledé stuhy rozprostřené po podlaze. Dotýkal se okraje postele a přejížděl po Siennině tváři, přičemž zjemňoval vše, čeho se dotkl. Konečně spala. Po tom všem nakonec usnula. Dech měla pomalý a vyrovnaný, řasy jí vrhaly na tvář