Druhého rána jsem seděla na kraji postele v Lanceově sídle a zírala na sklenici s lékem v ruce. Ta hustá nahnědlá tekutina vypadala asi tak lákavě jako splašky.

„Tak a je to,“ zamumlala jsem, zaklonila hlavu a celou sklenici na jeden zátah vypila. Hořká, trpká chuť zaútočila na můj jazyk a já bojovala s nutkáním k dávivému reflexu, jak mi ta vazká tekutina klouzala hrdlem.

„Tady.“ Vedle mě se ozva