Evelina

Sledovala jsem Alarica, jak mizí v apartmá. Telefon mi v ruce dál vibroval, zatímco jsem kráčela chodbou, abych si od pokoje udržela odstup. Okny proudilo odpolední nevadské slunce a zlacené stěny se v jeho paprscích leskly.

„Prosím?"

„Ahoj, je to Evelina?" ozval se v telefonu známý hlas.

„Wesley? Jo, jsem to já." Opřela jsem se o zeď a byla vděčná za chladný povrch proti své rozpálené kůž