Evelina

Alaric s naučenou lehkostí podal klíčky sluhovi, pak se otočil ke mně a nabídl mi rámě. „Půjdeme?“

Na zlomek vteřiny jsem zaváhala, než jsem položila ruku na jeho předloktí. Pod mým dotykem mu ztuhly svaly.

„Vypadáte nervózně, slečno Thorneová,“ zamumlal, když jsme se blížili ke vchodu. „Nekoušu.“

„Nedávné důkazy naznačují opak,“ řekla jsem si pod fousy.

Cukl mu koutek úst. „Jen když jsem