Evelina

Zírala jsem na místo, kde ještě před chvílí parkoval Alaricův Aston Martin, ruce se mi třásly, jak jsem svírala rám dveří. Pět let. Pět let ticha, a on se tu prostě objeví, jako by se nic nedělo. Jako by mě neopustil, když jsem ho nejvíc potřebovala.

„Evelino?“ Sebastianův hlas mě vtáhl zpátky do reality. „Jsi v pořádku? Ten chlap vypadal dost neodbytně.“

Donutila jsem se k úsměvu a otočil